Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on whatsapp

Adam Táborský o psychoterapii, Terapii mezi stromy a firemních workshopech.


Adam Táborský je zakladatel projektu Terapie mezi stromy, taktéž psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice.

Příroda a duševní zdraví, výzkumy dokázaly, že má pobyt v přírodě pozitivní dopad na člověka. Hned první slova, která se můžeme dočíst na stránkách tvého projektu Terapie mezi stromy. Věříš, že vedené individuální cesty přírodou s terapeuty mají blahodárnější vliv na psychiku člověka než klasické sezení v terapeutické místnosti? Nebo se to nese společně ruku v ruce?

Na tohle téma může být podle mě odpověď různá a každý se na to může dívat z jiného úhlu pohledu. O tom, že má příroda blahodárný vliv na člověka, bychom se mohli bavit úplně separátně a delší dobu (jako je posílení imunity, kreativity, regenerace, obnova pozornosti…). To, co je specifické pro cesty ve dvou, spolu s odborníkem, je fakt, že trvají mnohem déle než klasické terapeutické sezení. Pro cesty přírodou je stejně tak důležitý a specifický pohyb, který může mít na psychiku člověka odlišný vliv než klasické sezení. Chůze a příroda byly od pradávna součástí poutí a doprovázení. Mezi čtyři stěny byla psychoterapie usazena na konci 19. století. Zároveň třeba Carl Gustav Jung při práci se svými pacienty využíval rozlehlé zahrady nemocnice. Dále je důležitý rozdíl ve formátu potkávání, protože cesta jako taková může být jenom jedna, stejně jako terapie je jenom jedna. Vzhledem k tomu, že cesta přírodou trvá 3 hodiny a terapie třeba 50 minut, tak jak pro klienta, tak pro terapeuta může být potkávání v přírodě příjemnější, efektivnější a rychlejší formou terapie. Rychlejší ve smyslu, že se často stává, že se s klientem dostaneme mnohem více do hloubky a různé pocity ostychu, studu či úzkosti se dají mnohem snáze překonat. U sezení na 50 minut to může být problémem. Neříkám však, že je jedno lepší než druhé, každému vyhovují jiné způsoby a ve výsledku se stejně rozhoduje sám klient. Někteří se rozhodují podle zpracování webovek, někdo dává na doporučení, někteří se sami více edukují a vybírají si podle terapeutického směru, který daný terapeut má. Já to beru tak, že v práci v Psychiatrické nemocnici Bohnice se více vzdělávám, porozumívám a učím se spíše té systematické práci, kterou pak mohu aplikovat do práce s klienty v přírodě. 

Zmiňoval jsi, že cesty v přírodě trvají zhruba 3 hodiny. Je tento čas takto striktně daný nebo je variabilní, respektive individuální pro každého? 

Určitě je individuální. Ten formát je daný přibližně od 50 minut po 3 hodiny, ale není žádný problém vyrazit klidně na hodinu a půl, nebo se domluvit na 3 hodiny a skončit na 3 a tři čtvrtě. Hodně se to odvíjí i podle toho, kde se klient i terapeut domluví na terapii, když je to kus za Prahou, tak dává větší smysl udělat terapii spíše delší než kratší, aby to vyhovovalo oběma stranám. 

Terapie se mohou různě lišit. Hodně záleží na terapeutickém přístupu. Některé formy mohou být striktnější a v rámci terapie direktivnější, některé zase naopak více volnější a přizpůsobivější. Někteří si dovedou představit terapii v ZOO, někteří preferují psychoanalýzu a klasické ležení na pohovce, někteří psychoterapeutický směr KBT neboli kognitivně behaviorální terapii a její rozvoj dovedností a práce s úkoly, někdo chce takzvaný walk and talk – tedy mluvení za chůze, dále terapie v zahradách, pro někoho je efektivnější canisterapie, metoda terapie za pomoci práce se zvířaty. U nás v České republice to není moc běžné, ale existují i terapie dobrodružné, kdy se třeba v rámci vystupování ze své komfortní zóny leze po horách, vyráží se na kanoe nebo se provozují jednodenní poutě.

Proč je klasická terapie zrovna na 50 minut, a ne třeba na celou hodinu?

Myslím, že v tom není třeba hledat žádnou vědu. Dokážu si představit, že je to proto, aby měl terapeut čas připravit se na dalšího klienta. Klienti se stihnou vyměnit, terapeut si stačí napsat nějakou poznámku, vyvětrat místnost a začíná další terapie. Jiným důvodem může být fakt, že 50 minut je ideální doba pro to, aby nebyla celá terapie pro klienta příliš náročná (a mohl následně do práce), ať už po psychické či finanční stránce.

Zmiňoval jsi kromě délky cesty také lokaci. Máš nějaké své oblíbené nebo nejčastější místo, kam s klienty rád jezdíš a pracuješ? Nebo záleží i na jejich preferenci a ptáš se jich, kam by rádi jeli oni?

Často jezdíme do Voděradských bučin nebo do Řevnic, tedy do Brd, což je v celkem dobré vzdálenosti za Prahou, zároveň ne příliš daleko. Byli jsme ale i na Křivoklátsku a občas jezdíme podle preferencí klientů, pokud třeba chtějí navštívit místa, kde ještě nebyli. Co se týče Prahy, tak vyrážíme do Kunratického lesa, na Divokou Šárku. Třeba z Roztok jsme vyrazili pěšky do Unětic v rámci firemního teambuildingu s jednou firmou. 

Kdy a jak tento projekt vůbec vznikl?

Řekl bych, že je to před více než rokem, kdy jsem zaznamenal, že se čím dál více rozvíjí takzvaná lesní terapie (koupel) pocházející původem z Japonska. V Japonsku ji lékaři provozovali již od 80. let. Slovní spojení ,,lesní koupel‘‘ pochází z japonského překladu Shinrin yoku. Vznikalo čím dál více tematických výzkumů a zjišťovalo se, že pokud budou lidé chodit do přírody, změní se tím i jejich chování. 

Dalším hnacím motorem pro vznik projektu byla určitě vidina alternativy, zaměření se na všímavost a vnímání, co se děje tady a teď, zažívání nových věcí a vzdělávání se v tomto terapeutickém směru.

Terapie neděláš jenom pro jednotlivce, probíhají i firemní terapie nebo kolektivní týmové teambuildingy. Čím se tyhle terapie liší, mohou mít i jiné cíle? A v čem si jsou terapie podobné?

Některé části podobné jsou, například když se provádí různá cvičení, chození naboso, cvičení na hodnoty a podobně. Co se týče rozdílů, tak je určitě největší v tom, že v klasické terapii je člověk jeden na jednoho, u firemních nebo kolektivních terapií má průběh terapie spíše skupinový charakter. Nejdříve vše sdílíme, pak to reflektujeme a následuje prostor pro reagování ostatních lidí ve skupině. To v běžné terapii, kde je jeden člověk, neexistuje.

Co se týče cílů, tak některé teambuildingy jsou zaměřeny například na work-life balance, některé se zaměřují na celkové zklidnění, často se využívá i modelína, která může být cílem vedoucím k určitému uvědomění.

Při kolektivní terapii, kde lidé sdílejí své zkušenosti a reagují na sebe navzájem, stalo se ti někdy, že by to někdo odmítl? Že by to pro něj byla tak moc nová a třeba nekomfortní forma terapie, že sdílet nechtěl vůbec nic?

Musím zaťukat, protože mě zrovna žádná situace nenapadá. (směje se) Ale je pravda, že například u firemních workshopů a teambuldingů je hned na začátku cvičení, kdy o sobě každý řekne něco, co o něm ostatní kolegové nevědí. Z psychologického hlediska se tomu říká ,,self-disclosure‘‘, kde ve chvíli, kdy se já odhalím, se odhalí i ostatní lidé. Často se stává, že má někdo pocit, že o něm všichni vše vědí a momentálně ho nic nenapadá. V tu chvíli na to třeba jiný člověk zareaguje ,,A jak jste se třeba seznámili s tvojí ženou?‘‘ A tázaný hned odpoví: ,,Aha, to jsem vám ještě nepověděl.‘‘ Tudíž když už tam je nastolená určitá atmosféra, tak se lidi nebojí sdílet další věci. Někdy může být průběh více anonymnější a jedná se spíše o takzvanou “remote práci‘‘, kde se lidé skoro nepotkávají, nebo mezi nimi může existovat konflikt. Ke všemu se ale dá nějakým způsobem přistoupit.

V návaznosti na to, často se ve firmě stává, že zaměstnavatel neřeší a nijak nezajišťuje stmelování svých zaměstnanců a mnohdy ani nevíme, s kým v práci vlastně spolupracujeme. Je u tebe o kolektivní workshopy a skupinové práce  ve firmách zájem, nebo máš alespoň pocit, že už jsou zaměstnavatelé i pracovníci mentálně nastaveni na to rozvíjet své duševní zdraví?

Určitě se skupinové aktivity staly trendem a zájem je o neustále roste. Otázkou je, zdali je záměrem opravdu stmelování kolektivu a starání se o zaměstnance, či je to bráno jako konkurenční výhoda nebo jde dokonce jenom o trend – když to dělají ostatní, pojďme to dělat také. Ve výsledku na tom úplně nezáleží, protože to účel splní pravděpodobně tak či tak.

Ještě nedávno bylo slovo terapie obrovské tabu. Dnes se o ní mluví tak, že pokud nemáš svého vlastního terapeuta, tak nejdeš s dobou a nejsi trendy. Když teď pomineme Terapii mezi stromy a zaměříme se na terapii mezi 4 stěnami, vnímáš to tak, že je o terapie mnohem větší zájem, než tomu tak bylo dříve?

Tady se to asi hodně rozděluje do sociálních bublin. Dokážu si ještě před pár lety představit své kamarády ze sociologie, kteří si povídali o tom, jak má každý svého psychoterapeuta. Tudíž můžu říct, že v téhle sociální bublině to byla až norma. V Americe je to naprosto běžné a vesměs se nikdo nestydí za to, že má svého shrinka (v tomhle smyslu myšlen psycholog). Otázkou ale je, jaký má terapie pro člověka přínos. Setkal jsem se s několika řediteli, investory, kteří si nemohli vynachválit, jak jim psychoterapie pomohly a že to bylo jedno z jejich nejlepších rozhodnutí, které udělali. 

Dnes už totiž většina lidí pochopila, že na terapii nemusí chodit jen z důvodu depresí nebo úzkostí, ale například pro svůj osobní růst či přispění ke zdravějším vztahům, kvalitnějšímu životu a nebát se o sebe starat.


autor: Andrea Nosková, Zuzana Lejčková
fotografie: Luce Bašniarová, z archivu Adama Táborského

Nemůžeš se našich článků nabažit? Přihlaš se k odběru

Každý měsíc ti zašleme výběr těch nejlepších článků přímo na tvůj e-mail

Přečti si naše další články

Chceš dostávat naše články přímo do mailu? Tak se přihlaš k odběru!

Děkujeme ti za odebírání
našeho newsletteru

Každý měsíc se můžeš těšit na vybrané články,
které ti pošleme přímo na tvůj zadaný mail.